Author: tvoja mama

Procesní právo, jímž se řídí řízení před soudem, musí mít pochopitelně určité mechanismy, jimiž se vypořádá se situací, kdy účastníci nemají k dispozici dostatečné důkazy k prokázání svých nároků (případně se soudem nespolupracují a tyto důkazy nepředkládají). Představte si například, že podám žalobu, kterou od Vás budu žádat zaplacení 100 000 Kč. Nic víc, než tento požadavek do ní nenapíšu. Vy se k žalobě nevyjádříte a soud tak nebude mít ve spisu nic než strohou žalobu, kterou žádám po Vás 100 000 Kč. Co má soud dělat? Vyhovět mé žalobě bez dalšího? Zamítnout ji bez dalšího? Hrát se na detektiva a sám pátrat, jestli mi skutečně máte zaplatit 100 000 Kč?

Možná se mnoha z Vás zamlouvá poslední možnost, tedy aby soud sám pátral po skutečnosti, byť já ani Vy s ním nespolupracujeme a nepomáháme mu; ale objektivní pravda (neboli – právní hantýrkou – tzv. materiální pravda) je přece nejdůležitější, ne? Možná ano, nicméně takový systém by soudní řízení komplikoval a prodlužoval, a to nejen proto, že by kladl vysoké nároky na soudce, nýbrž i proto, že účastníci by mohli posléze namítat, že soud dostatečně nepátral v jejich prospěch – vyvstává nám zde tedy též zásada rovnosti účastníků řízení, kdy soud by musel pátrat stejně ve prospěch obou a stejně by se v konečném důsledku jedna strana mohla cítit poškozená.

Proto zákon přenáší na účastníky odpovědnost za to, že soudu poskytnou relevantní tvrzení a důkazy pro to, aby si mohl na věc udělat vlastní úsudek, tedy aby mohl (v ideálním případě) poznat pravdu (samozřejmě ne vždy se to povede). V našem příkladu je tedy na účastníky – mě a Vás – přenesena odpovědnost za to, poskytnout soudu tvrzení a důkazy, které budou potvrzovat Vaši povinnost zaplatit mi 100 000 Kč (taková tvrzení a důkazy budou v mém zájmu), případně tuto povinnost vyvracet (tyto budou zase ve Vašem zájmu). Příslušná ustanovení znějí:

§ 101 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále i jen „o. s. ř.“):

K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem.

§ 120 odst. 1 o. s. ř. pak říká:

Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.

Tato ustanovení se ustáleně interpretují tak, že povinnost tvrdit má vždy ten, komu je určité tvrzení ku prospěchu a povinnost důkazní k určitému tvrzení tíží toho, kdo má povinnost dané tvrzení tvrdit; jinak řečeno, to, co někomu ku prospěchu, má povinnost tvrdit i prokázat. Pokud dotyčný účastník těmto svým povinnostem nedostojí, u soudu prohraje.

Vrátím-li se k příkladu se žalobou na zaplacení 100 000 Kč, tíží mě – jako žalobce – břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran toho, proč byste mi měli částku 100 000 Kč zaplatit. Třebaže byste mi skutečně – posuzováno objektivně – žalovanou částku dlužili, pokud bych soudu nenapsal, proč mi to dlužíte a neuvedl bych pro svá tvrzení důkazy, moje žaloba by byla zamítnuta. Břemeno tvrzení a důkazní mě zde tíží proto, že když bude tato skutečnost (že mi dlužíte danou částku) prokázána, bude mi ku prospěchu (je v mém zájmu, aby to bylo prokázáno).

Představme si dále, že mi skutečně dlužíte 100 000 Kč, a to proto, že jsem Vám před časem tuto částku půjčil. Aby byla moje žaloba úspěšná musím do ní tedy uvést, že jsem Vám částku 100 000 Kč půjčil a už nastalo datum, kdy jste mi ji měli vrátit, no nestalo se tak. To budou stěžejní tvrzení z mé strany. K těmto tvrzením také budu muset doložit důkazy. Ideálně tedy předložím písemnou smlouvu o půjčce, kde bude sjednaný termín pro splacení půjčky, případně další podmínky, a také předložím výpis z účtu, případně příjmový doklad svědčící o tom, že jsem Vám peníze skutečně předal. Jelikož smlouva o půjčce nemusí mít písemnou formu, mohu místo předložení písemné smlouvy předložit toliko výpis z účtu, kde v poznámce pro platbu 100 000 Kč na Váš účet bude napsáno „půjčka“ a navrhnout výslech svědků, kteří dosvědčí, že jsme se domluvili na půjčce a nebylo to například darování; případně mohu navrhnout důkaz e-mailovou konverzací mezi námi, z níž plyne uzavření smlouvy o půjčce. Možnosti jsou zkrátka téměř neomezené a vždy záleží na konkrétních okolnostech případu, nicméně pokud nepředložím důkazy o tom, že jsem Vám 100 000 Kč půjčil, nemohu uspět.

Jestliže se mi podaří předložit tvrzení a důkazy o tom, že jsem Vám tuto částku půjčil, bude řada na Vás, abyste se bránili a předložili tedy tvrzení a důkazy vyvracející Vaši povinnost mi částku 100 000 Kč zaplatit. Samozřejmě můžete s touto obranou přijít už dřív, nicméně já jako žalobce jsem „první na řadě“ s tvrzeními a důkazy ohledně toho, že mi skutečně dlužíte; pokud bych já nesplnil tyto své povinnosti, tak v soudním řízení vyhrajete (žaloba bude zamítnuta) bez ohledu na to, zda jste uvedli cokoli na svoji obranu. Teprve, když já přijdu s tvrzeními a důkazy o tom, že mi dlužíte, začíná být pro Vás důležité bránit se, protože nepodaří-li se Vám ubránit (tedy předložit tvrzení a důkazy vyvracející Vaši povinnost zaplatit mi 100 000 Kč), soudní při prohrajete (žalobě bude vyhověno).

Obrana pak může být též různorodá. Můžete tvrdit, že nešlo o půjčku, nýbrž o darování. Případně, že daná částka představovala splátku půjčky, kterou jste poskytli Vy mě již dřív. Anebo můžete tvrdit, že jste mi už peníze vrátili. Každopádně musíte k své obraně poskytnout také důkazy. Takže například darovací smlouvu, anebo výpis z účtu, z něhož bude zřejmé, že ještě předtím, než jsem Vám poslal 100 000 Kč, jste poslali tuto částku Vy mě, přičemž navrhnete také výslechy svědků, kteří dosvědčí, že jste půjčil Vy mě a ne naopak. Případně navrhnete důkaz o tom, že už jste mi peníze vrátili (výpis z účtu, příjmový doklad, výslechy svědků, e-mailové konverzace).

Jak je vidět, v průběhu řízení se povinnost tvrzení a důkazní místy přesouvá ze strany na stranu, celé je to samozřejmě ještě komplikovanější, strany mohou například navrhovat tzv. protidůkazy ke zpochybnění tvrzení druhé strany, případně důkazy zpochybňující důkazy předložené protistranou. Komplikuje se to dále i tím, že předložení důkazu soudu bez dalšího neznamená, že soud uvěří Vaši verzi událostí; naopak se často vyskytují protichůdné důkazy a soud musí vyhodnotit, které jsou důvěryhodnější.

Podstata je ovšem ta, že sami účastníci musí soudu předložit tvrzení a důkazy, díky nímž soud může rozhodnout, a pokud některý účastník v uvedeném směru selže a své povinnosti nedostojí, bude to mít za následek jeho neúspěch v řízení, a to bez ohledu na to, jestli – objektivně vzato – je pravda na jeho straně. Můžete si myslet, že je to nesprávné, nicméně tak to je; proč tomu tak je, bylo vysvětleno již na začátku článku – nechceme, aby soud působil jako detektivní kancelář a odpovědnost proto přesouváme na účastníky. Obecně se tomuto přístupu říká, že jde o tzv. zásadu projednací, tedy soud toliko projedná tvrzení a důkazy předložené účastníky, sám ze své iniciativy nic nepodniká (nebylo by to právo, aby z toho neexistovala výjimka – zvědavci se mohou podívat na § 120 odst. 2 o. s. ř.). Opakem je tzv. zásada vyšetřovací, kdy soud sám iniciativně navrhuje důkazy, které budou v řízení provedeny a která se prosazuje v jiných typech řízení, ale o tom někdy jindy.

Premýšľal som, čo najviac chýba laickej verejnosti k lepšiemu pochopeniu práva. Je toho samozrejme veľa, ale napadlo mi, že právnou zásadou, o ktorej by mal každý vedieť je zásada Pokračovať na článok