Je možné mít dluh, mít prostředky na jeho zaplacení a přesto jej nezaplatit, aniž by to bylo v rozporu s právem? Ano, je-li dluh promlčen. Přesněji řečeno, je-li právo promlčeno (právo a povinnost, resp. dluh a pohledávka, jsou však dvěma stranami též mince).
Předně je třeba uvést, že pojem „právo“ lze chápat dvěma způsoby. Právem v objektivním smyslu je soubor právních norem (jednodušeji řečeno všechny zákony, mezinárodní smlouvy, nařízení EU, vyhlášky atd., které tvoří právní řád v dané zemi). Právem v subjektivním smyslu je konkrétní právo určité osoby (například právo prodávajícího na kupní cenu vyplývající z kupní smlouvy, nebo právo poškozeného na náhradu škody)[1]. V tomto textu bude pojem „právo“ užíván ve smyslu práva subjektivního.
Podle právní teorie je s většinou práv spojen také nárok (teorie mluví o nároku, jakožto o vlastnosti subjektivního práva, což však není důležité). Je-li s právem spojen nárok, znamená to, že se osoba, která má dané právo (tedy věřitel) může svého práva domoci pomocí soudní moci (zjednodušeně řečeno uplatní-li právo u soudu, zvítězí – pomíjíme zde mnoho jiných důvodů, proč by nemusela zvítězit)[2]. S některými právy již od jejich vzniku není spojen nárok; například dle ustanovení § 2874 o. z. („Nebyla-li výhra dána, nemůže ji vyhrávající strana vymáhat.“) je nevymahatelná výhra ze sázky (nevymahatelnost ovšem dle § 2883 o. z. nedopadá na sázky úředně povolené; sázka uzavřená se sázkovou kanceláří proto vymahatelná je, na rozdíl od sázky mezi kolegy či kamarády). To znamená, že ačkoliv se vsadíte s kamarádem o 200 Kč, že letošní Wimbledon vyhraje Roger Federer, nebudete se moci svého práva na zaplacení 200 Kč úspěšně domoci u soudu. Vaše právo však existuje (tedy kamarád Vám dluží 200 Kč), ač není vymahatelné. Takovému právu se říká právo naturální (z pohledu dlužníka, zde kamaráda, jde o naturální obligaci, či naturální dluh). Z toho, že naturální právo existuje a je toliko nevymahatelné (tj. není s ním spojen nárok), vyplývá, že splní-li dlužník tento nevymahatelný dluh, nemůže se domáhat vrácení tohoto plnění, protože plnil dluh existující (zaplatí-li Vám tedy kamarád v slabé chvilce oněch 200 Kč, nemůže se jich domoci zpět, neboť plnil existující dluh). Kdyby právo vůbec neexistovalo (zákon by například stanovil, že všechny sázky jsou neplatné) a přesto by bylo plněno (kamarád by Vám zaplatil 200 Kč na základě sázky o vítězi letošního Wimbledonu), mohl by se ten, kdo plnil (Váš kamarád) domoci vrácení plnění (tedy 200 Kč; podal-li by žalobu u soudu, vyhrál by, protože soud by dospěl k závěru, že dluh vůbec neexistoval a tedy neexistovala ani povinnost plnit).
Promlčení pak představuje zánik nároku. To znamená, že s právem, s nímž původně byl spojen nárok, přestává být spojen nárok a právo se stává toliko právem naturálním, tedy nevymahatelným (srov. § 609 o. z. „Nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit“). Promlčení nastává po uplynutí tzv. promlčecí lhůty, která je zásadně tříletá (srov. § 629 odst. 1 o. z.), nicméně pro některá práva může být i delší nebo kratší (vždy však trvá minimálně jeden rok). Ustanovení § 610 odst. 1 o. z. však stanoví, že promlčení soud vezme v úvahu toliko v případě, že dlužník namítne promlčení práva, takže situace je pro věřitele (tedy toho, kdo má dané právo) o něco lepší, než v případě práv, která jsou naturální (tedy není s nimi spojen nárok) přímo ze zákona (tedy např. výše uvedené sázky). Namítne-li však dlužník před soudem, že uplatňované právo je promlčeno, soud právo nepřizná (zjednodušeně řečeno věřitel prohraje) a dlužníka nelze donutit dluh splnit.
Právní řád zná ještě tzv. prekluzi. Prekluze je zánikem práva. To znamená, že (subjektivní) právo přestává existovat. Neexistuje ani v podobě naturálního práva. Jinak řečeno, promlčené právo je stále právem existujícím, ač nevymahatelným, zatímco prekludované právo již vůbec neexistuje, neboť prekluzí zaniklo. I prekluze nastává plynutím času, ale je institutem výjimečnějším než promlčení, které se dotýká téměř všech práv. Jako příklad lze uvést, že právo spotřebitele odstoupit od kupní smlouvy uzavřené „distančním způsobem“ (jde tak například o koupi věci přes internet) zaniká uplynutím 14 dnů (za určitých okolností může být tato lhůta delší, což je však nad rámec tohoto textu) od převzetí zboží. Spotřebitel se proto po uplynutí této lhůty nemůže s úspěchem domoci svého práva odstoupit od smlouvy, zboží vrátit a dostat zpět peníze, neboť jeho právo na odstoupení od smlouvy (čímž by se smlouva „zrušila“) zaniklo, tedy již neexistuje.
Zpátky k promlčení. Důležité je ozřejmit účel tohoto institutu. Někomu se totiž může zdát nespravedlivé, že sice má nějaké právo, ale fakticky se ho po určitém čase nemůže domoci. Účelem institutu promlčení je však předcházet tomu, aby věřitelé (tedy ti, kdo mají práva) odkládali uplatnění těchto práv po neomezeně dlouhou dobu. Problémem dlouho neuplatněného práva je totiž to, že často budou existovat pochybnosti, např. zda právo nebylo již v minulosti splněno, zda se strany nedohodli na jeho zániku atd., což zpravidla vede ke složitým soudním sporům, neboť prokazovat události, ke kterým došlo před mnoha lety je problematické a téměř vždy bude existovat pochybnost o tom, „jak to ve skutečnosti mezi věřitelem a dlužníkem bylo“. Řešením je proto stimulovat věřitele k uplatnění svých práv v určité lhůtě, aby se předcházelo těmto komplikacím. Promlčení je pak i projevem právní zásady „práva náležejí bdělým“ (vigilantibus iura scripta sunt), dle níž má mít každý odpovědnost za svá práva, tedy i za to, že je uplatní včas a právní řád proto negarantuje časově neomezenou možnost práva vymáhat.
V určitých situacích může se skutečně zdát uplatnění
promlčení dlužníkem v soudním řízení nespravedlivé. Ústavní soud i
Nejvyšší soud však již pro tyto případy mnohokrát připustily, aby soudy
k námitce promlčení ze strany dlužníka nepřihlédly (tedy aby rozhodly,
jakoby právo nebylo promlčeno) v případě, že je námitka promlčení ze
strany dlužníka v rozporu s dobrými mravy. Musí se však jednat o
zcela výjimečné situace.
[1] K pojmu „právo“ srov. např. Hendrych, D. a kol. Právnický slovník, Praha 2009.
[2] Srov. tamtéž.